DOBA PŘEMĚNY- TRANSITION MOVEMENT

Před třemi a půl lety jsme se s manželem rozhodli k zásadnímu životnímu kroku. Hlavním důvodem pro naše stěhování z Brna na venkov byla potřeba prostoru. Dům, zahrada, městská anonymita a zahlcenost podněty, ale hlavně společenské a politické klima města nás omezovalo v „kreativním rozletu“, touze žít život naplno. Snaha skloubit spiritualitu, tvorbu, přírodní zahradu a fungujcí komunitu s nutností obstarávat finační prostředky pro rodinu a tudíž „prodávat svůj čas“ zaměstnavateli, k tomu silně pod jeho skutečnou cenou, nás přiměla k radikálnímu kroku, který zcela změnil náš způsob života. Přestěhovali jsme se z malého domu s malou zahradou ve velkém městě do velkého domu s velkou zahradou v malé vesnici.
Stali jsme se „nezaměstnanými“ a začali zkoumat možnosti „jízdy na divokém koni“. Chtěli jsme žít vědomý život, v reálném čase a prostoru poznávat jak můžeme nakládat sami se sebou, se svou vlastní energií a časem, se vztahy, jak se dostávat do souladu s přírodou a životem v jeho fyzické podobě. Paradoxně nikdy v životě jsme tolik nepracovali jako pracujeme teď. Chtěli jsme vytvořit ekovesnici jakou součást existujícící vesnice, podobně jako na Slovensku v Zaježové nebo v Německu v Klein Jasedow. Po létech snah založit rodovou osadu nebo soběstačnou alternativní komunitu se nám tento model jeví v našem kulturním prostředí jako jediný možný.

Původní záměr soužití vzájemně podporujících se lidí v jednom domě a na jedné zahradě, který byl součástí našeho sociálního experimentu, ztroskotal na zátěžích a nezdravých vzorcích, které jsme si sebou ze svých soukromých životů všichni přinesli a „nasypali je na jednu hromadu.“ S odstupem vnímám až jako neuvěřitelné, jak nefunkční je život v běžném prostředí civilizace 21.století… v rodině, škole, zaměstnání, vesnici nebo městě, v Evropě, v globalizovaném světě….
Jsme pyšní, změkčilí, chamtiví, netrpěliví, frustrovaní a plní strachu ze života a budoucnosti. Nevnímáme nic než sebe a svoje strachy, žijeme ve svých vlastních mentálních světěch a každý z nich považujeme za lepší než mají ti druzí. Největšími problémy se však ukázala naše generační neschopnost fyzické práce a pokřivený vztah k financím a neschopnost spolupráce. Duchovnost a ideály jsou jen na povrchu, nikdo z nás je nebyl ochoten důsledně žít v praxi. To mě utvrdilo v názoru, že exsitence pračlověka v nás má své neoddělitelné místo a není radno ji ignorovat. Klíčové mi připadá poznání, že život v současné evropské civilizaci nám nedává možnost poznat svoje duchovní, psychické a biologické možnosti. Jak říká Miluše KubíčkovÁ: „Máme nedostatečné vzdělání, nevíme nic o sobě.“ Jsme nevědomé bytosti, formované rodinou, školou a trhem práce…a nic z toho už v dnešní době pořádně nefunguje.

Do tohoto období přišlo natáčení filmu Žít změnu a silně prověřilo společné hodnoty. Ukázalo se, že za všemi „reformními snahami“ stojí potřeba řešit své osobní záležitosti, získat nebo uzdravit partnerský vztah, nahradit nefunkční rodinu, frustrující způsob živobytí, vrátit se k přírodě kvůli zdraví…jednoduše základní lidské potřeby. Je to naprosto v pořádku, Šokující je, že si to nedokážeme uvědomit a schováváme tyto potřeby za vznešené ideály. Bezpečí institucí některým z nás stále připadá jako větší jistota než život sám. Neumíme zacházet se svojí svobodou.
Rozmary počasí, místní klima, rekonstrukce domu, zakládání zahrady a práce s venkovskou i „přistěhovaleckou“ komunitou důkladně prověřily naše odhodlání a vztahy. Dobrou zprávou je, že jsme to my i naše manželství přežili, i když občas to bylo opravdu na hraně (odborně se tomu říká psychospirituální krize). Učíme se poznávat své meze, pomáhat si navzájem a pomoc přijímat, důvěřovat životu a lidem. Naši „spolubydlící“ dnes žijí v blízkém okolí a přibývají další alternativci, propojují se ke společným aktivitám.
Největším překvapením pro nás byla srdečnost a opravdovost zdejších lidí. Fascinující je jejich praktický přístup ke komunikaci, práci, penězům, vztahům a zábavě. Životní energie která z nich tryská je ohromující. Nevím, na co jsme my , lidé z města tak pyšní a chápu, že se od místních musíme ještě hodně učit.
Vnímáme zde velmi silné podhoubí pro šíření myšlenek Přeměny. (viz www.transitionnetwork.org, film In Tranisition 2.0 se slovenskými titulky- https://www.youtube.com/watch?v=FFQFBmq7X84&index=2&list=WL).
Skoro každý z lidí které tady známe, se zabývá praktickou spiritualitou, vzděláváním, uměním, službami pro druhé, místním obchodem, zemědělstvím, výrobou nábytku, stavbou domů. Pravda, jsou tady i programátoři, psychologové, chemici, architekti, ale o práci se tu opravdu nikdo moc nebaví, zato o rodině, pěstování, komunitě, oslavách a radosti ze života hodně. Někteří lidé jezdí do továrny, ale není jich mnoho, „práce“ tu je málo.
My s manželem jsme se v letošním roce věnovali přípravě vzdělávacího prostoru, který otevíráme ve spodním patře našeho domu a na zahradě. Pořádáme komunitní setkávání formou Bylinkové čajovny, zakládáme divadlo, připravujeme komunitní zahradu a zapojili jsme se do komunitní práce na území dvanácti obcí, propojených Místní akční skupinou, mapujeme podmínky života a pomáháme připravovat strategii rozvoje. V současné době začínáme vytvářet nová pracovní místa pro lidi, kteří chtějí rozvíjet smysluplné aktivity. Zdejší přírodní prostředí skýtá velké možnosti pro obnovitelné zdroje energie, zvláště z větru a vody , a také pro lokální pěstování potravin a řemesla. Vazby mezi lidmi fungují a myšlenky přeměny se mezi těmito pratickými lidmi rychle šíří. Jsme zdraví, máme se rádi a život nás baví. Děkujeme :-)

V Růžďce 27.9.2014 Alena Suchánková