Hliněné omítky – tenkovrstvé omítání porobetonových příček

Na konci podzimu roku 2011 jsem provedl u přátel hliněnou omítku na příčky v podkroví. Výchozími surovinamy byl jíl z jezírka, běžný písek ( žluťák ) a sklolaminátová perlinka, tu jsem dával z důvodů vyztužení omítky. Zvolil jsem ji kvůli dostupnosti a snažší práci oproti jutové tkanině. Jednalo se o příčky silné 10 cm a v šikminách podkroví nekotvené. Jíl jsem namočil a díky podzimnímu mrazu nechal i přemrznout. Poté jsem jej protlačil přes síto 2 x 2 mm. Písek jsem používal bez osatí což se moc neosvědčilo.

Samotné omítání probíhalo v těchto krocích.

1. Směs jílu a písku jsem míchal v poměru 1 : 3 – 4. Úplně přesně to nevím . Začínal jsem 1 : 3, promíchal, posoudil a upravil přidáním písku či jílu. Vzorky jsem nestihnul udělat, ale spolehnul jsem se na cit, zkušenost a intuici. U tvrdých podkladů je důležité nedělat směsi moc mastné ( s vysokým podílem jílu ) aby se malta při schnutí neoddělila od podkladu. Naopak při hubenosti směsi nám bude hliněná omítka po uschnutí sprašovat.

2. Podklad jsem zbavil prachu rýžovou metlou a důkladně provlhčil. Porobeton je hodně savý a snese dost vody. Hlídal jsem si abych však nepřemočil, sledoval jsem jak rychle vsakuje. Vnímám jíl obdobně jako cement. I ten se potřebuje „zažrat“ do podkladu a pokud je přemočen tak tato vazba není možná.

3. Směs hliněné omítky jsem nanášel pomocí plechového nerezového hladítka v celkové tlouště cca 0,5 cm. Natáhnul jsem maltu na šířku pásu perlinky, kterou jsem hned zatlačoval a přetahoval druhou vrstvou. Pásy armatury jsem dával s přesahem cca 10 cm kvůli zpevnění spojů mezi nimy.

4. Když jsem tak měl 2 – 3 pásy natažené začal jsem s „pucováním“ což je úprava či dohlazení povrchu pomocí filcového, molitanového či jak se všechny ty moderní hladítka jmenují. Já osobně poslední dobou pracuji nejraději s oranžovou pěnovkou s malinkýma bublinkama. Toto hladítko je tvrdostí někde mezi filcem a molitanem. Když si maltu rovně natáhnu a nenechám přeschnout dá se sním dosáhnout velmi dobrých povrchů. Při pucování jdu systematicky krouživými pohyby od rohu či kouta postupně po celé ploše. Dívám se jak se mě povrch rovná i vyhlazuje. K případným nedopuckům se hned vracím. Hladítko si při práci dle potřeby namáčím v kýblu s vodou z důvodů zvlhčování povrchu. Je možno stěnu kropit štětkou. Nejrůznější detaily ( rohy, kouty, přechody mezi materiály….) vytahuji štětcem zárožákem. Nechci z popisu dělat rébus na pět písmen, zkuste a uvidíte. Práca sama řekne co potřebuje.
Dílo mě jde velmi dobře od ruky. Jedinou chybou je neosátý písek. Krapet hrubší zrnitost, ale hlavně větší kaménky dělají „rutiku“ při natahování a i pucování.

POROVNÁNÍ

Běžně se porobeton omítá dvojím způsobem. První a i výrobci doporučený je provedení povrchu sádrovou omítkou. V praxi se moc nedělají. Cena, dostupnost, nezkušenost…

Druhý způsob se provádí takto: Jako základní hmota se používá běžné cementové lepidlo na bělninové obklady. Toto se natáne na zeď a zatlačí se do něj perlinka. Přetáhne a nechá zrát. Po té pomocí vápenného štuku se provede finální vrstva. Tento způsob ovšem škrtá prodyšnost materiálu a dům tak přestává dýchat. S tímto způsobem mám dost bohaté zkušenosti a tak si jej dovolím porovnat s hliněnými omítkama.

Celkový dojem a to i po vyzrání je výborný. Se směsí hliněné omítky se sice trošku hůře pracuje než s cementovým lepidlem. Je to však spíše o změně zvyku a hlavně kvalitě malty. Velmi kladně hodnotím zachování prodyšnosti a úsporu na práci a čase.

Zkráceně klasika - Zatáhnout perlinku do cem. lepidla, zrání, natažení štuku, pucování a zrání.
Hlína – zatažení perlinky do hliněné malty, pucování, zrání.
Dalaší klady? Ekologie, cena, přívětivost, lokální dostupnost a tvořivost materiálu.
Zápory? Nízká odolnost proti vodě ( je však možno upravit za cenu ztráty prodyšnosti), nižší mechanická pevnost je s otazníkem protože i vápenocementovou omítku lze poškodit.

Co dodat více? Snad jen popřát dušinkám domácím štastné a dlouhé bezproblémové užívání koupelny. :-)

Autor: Josef Zámečník