Jaro na permaklturní zahradě

Jaro na zahradě pro nás může být výzvou k příjemné a smyslupné aktivitě, pokud se oprostíme od zažitých sterotypů myšlení. Představy, že záhony musí být okopané, plevel vypletý, škůdci do jednoho vyhubení a cestičky podle pravítka, patří minulosti. S moderním chemickým zemědělstvím se ujala představa, že zahrada je náročný úkol a pomocníky při jeho perfektním splnění se staly stroje, chemické prostředky a důsledná kontrola všeho, co je na zahradě živé. Zahrada je ale živý organismus. Síly, které na ní působí, už dlouhá desetiletí úspěšně vzdorují zažitým technickým a technologickým vzorcům myšlení a konání, které je pro naši dobu tak typické. Přišel čas tyto vzorce opustit a ponořit se do tajemství zahrady. Můžeme se pokusit silám přírody znovu porozumět a naučit se s nimi spolupracovat.

Zahrada je jednou z možností tvorby, vyjádření individuality a našeho osobního přístupu k rostlinám, zemi i životu. Na jaře je nejlepší příležitost začít se učit se vnímat přírodní cykly, vývojové fáze rostlin, barvy, tvary,čas, prostor… Kde jinde se nám naskytne tak svobodná a tvořivá možnost seberealizace jako na zahradě?

Teď si možná řeknete, že to jsou hezká slova, ale jak je uvést do praxe? V první řadě se můžeme naučit zahradu pozorovat. Zapomeňme na pečlivě stříhaný trávník a sterilní stálezelené dřeviny. Zkusme něco zábavnějšího, užitečnějšího pro nás i pro přírodu.
Sedněme si pěkně na lavičku, vypněme myšlení a pozorujme slunce, vítr, déšť, rostlinná společenství, ptáky, zvířata, hmyz…
Uvědomíme si, jestli naše zahrada je slunná nebo spíš stinná, kolik je na ní ve kterém období vody a kde se jak vsakuje, jakou máme půdu. Vnímáme, které rostliny nám prospívají samy a které je k růstu potřeba spíš přemlouvat, nutit. Podle toho můžeme navrhnout méně intenzivní rostlinná společenství, třeba z keřů, vytrvalých bylin a květin. Hodně práce nám ušetří, když budeme vysazovat trvalky, které nám na stanovišti vydrží dlouhá léta. Do větších zahrad můžeme zakomponovat i stromy, nevyžadující k plodnosti každoroční řez. Takové stromy asi nebude úpně snadné získat, zkusme se proto zaměřit na místní tradiční druhy a odrůdy stromů. Možná nějaké objevíme v blízkém zahradnicví, třeba se nám podaří je získat od zkušených místních sadařů nebo ovocnářů či sousedů starousedlíků. Pokud to nevyjde, ještě vždy zbývá možnost zkusit je vypěstovat ze semene, pecky nebo postupem zpravokořeňování. S keři je to jednodušší, tady můžeme využít i nabídky netradičních ovocných keřů jako jsou dřín, muchovník, kdouloň, mišpule, zimolez kamčatský, beztrná ostružina nebo angrešt odolný proti padlí a mnoho dalších. Výborné jsou také jahody truskavce nebo lesní jahody, které mají sice menší plody než zahradní jahody, ale zato krásně voní i skvěle chutnají a hlavně nepotřebují žádnou péči.

Místo i práci nám ušetří, pokud rostliny zkomponujeme do pater podle principů přírodní sukcese, to už je lesní zahrada. Plevele, které nám tak dlouho znepříjemňovaly život nebudou mít místo k životu a během pár let z těchto společenství samy vymizí nebo se do nich zapojí tak, že přestanou vadit. V prostoru mezi těmito společenstvími rostlin můžeme místo pravidelně sečeného trávníku obnovit květnatou louku, která se seká jen jednou až třikrát ročně, nebo jedlý trávník z kvetoucích rostlin, snášejících mírné sešlapání. Spousta práce tak odpadne, a nám zbude ještě dost energie, času a chuti na vytvoření několika záhonů s intenzivním pěstováním zeleniny. I tady vám ale doporučím netradiční postupy, které vás budou bavit a budou méně pracné i příjemné. Zeleninu můžeme pěstovat na zvýšených záhonech, které jsou velmi praktické. Počáteční námaha při jejich zakládání je vyvážena snadnějším a pohodlnějším obděláváním po dlouhá léta. Jejich velkou předností je, že při obdělávání se nemusíme téměř vůbec ohýbat, na půdu nemusíme šlapat, a tak odpadá potřeba rytí. Další výhodou je to, že se při jejich stavbě „zbavíme“ odpadových materiálů, které bychom jinak pálili nebo odváželi do kontejnerů. Můžeme využít listí a zbytky rostlin, drobné větvičky, větve, kmeny pokácených stromů, kameny, ale i starý papír, textilie z přírodních materiálů, stavební sutě, staré cihly, střešní tašky, dlažební kostky, staré trámy, dřevěné pražce…
Při zakládání zahrady můžeme podle potřeby navrhnout různé typy, tvary
a umístění záhonů. Rostliny na nich je možné pěstovat ve smíšených kulturách, ve kterých není potřebné střídání plodin. Střídat je potřeba pouze hlavní plodinu, která má nejdelší vegetační dobu. Smíšená kultura spočívá v pěstování více druhů rostlin na jednom záhoně. Má mnoho výhod, svou hustotou nedává mnoho šancí plevelům, má vyšší výnosy, je prevencí půdní únavy, rostliny navzájem podporují svůj růst a ve vhodné kombinaci ochraňují své sousedy. Smíšená kultura může být plošná, skupinková nebo řádková. Tyto typy kultur je dobré na jedné zahradě kombinovat podle potřeb rostlin, hlavně jejich velikosti, nároků na živiny a potřebě péče o rostliny. Neměly by chybět byliny ani užitečné květiny, např. lichořeřišnice, měsíček, aksamitník, které můžeme nechat vysemenit, abychom je další roky nemuseli sázet. Základem úspěchu a dobré úrody je pak mulčování, pokrývání povrchu půdy organickou hmotou, která zabrání vysychání půdy, tvorbě půdního škraloupu, svým postupným rozkladem dodává do půdy živiny a je potravou pro naše nejlepší pomocníky, žížaly.
Povídání o permakulturní zahradě, která nám dává hodně radosti i úrody a vyžaduje podstatně méně naší práce, by nebylo celé bez zmínky o divočině, což je místo, které ponecháme přírodě, bez jakéhokoliv našeho zásahu. Ona se nám za to odmění množstvím užitečných tvorů, kteří v ní přebývají a pomáhají nám udržovat ekologickou stabilitu zahrady. Poskytuje nám také to nejvhodnější místo pro nerušený odpočinek a pozorování zahrady.